eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 17. Kroto

« predchádzajúca strana :: 2 / 6 :: ďaľšia strana »

.

Podivili se tudíž velice, když postřehli, že záclona oddělovala od nádvoří nikoli obydlí, nýbrž druhou temnou chodbu, na jejíž konci bylo viděti zahrádku s několika cypřiši a myrtovými keři a malý domek, jakoby přilepený ke stěně jiného domu.

Oba hned pochopili, že je to pro ně okolnost vyhodná. Na nádvoří mohli se sběhnouti všichni obyvatelé domu, odlehlost domku usnadňovala však jejich předsevzetí. Rychle utkají se s obránci, či spíše s Ursem a potom zmocní se Lygie a rovněž rychle dostanou se na ulici a tam si již budou věděti rady. Pravděpodobně jich nikdo nezastaví, a zastaví-li je někdo, řeknou, že jde o uprchlé rukojmí Caesarovo; v tomto případě dal by se Vinitius vigilům poznati a vyzval by je ku pomoci.

Ursus vcházel právě do domku, kdy hluk kroků vzbudil jeho pozornost, zastavil se a uzřev dva lidi, položil síto na brlení a vrátil se k nim.

„Co zde hledáte?" zeptal se.

„Tebe!" odpověděl Vinitius.

Načež obrátiv se ku Krotonovi, zvolal prudce, tichým hlasem:

„Zabij!"

Kroto vrhl se jako tygr na Lyga, a než se Ursus mohl vzpamatovati a rozpoznati nepřítele, uchopil ho svými ocelovými pažemi.

Vinitius byl příliš jist jeho nadlidskou silou, než by čekal na konec zápasu; minuv je, skočil ke dveřím domku, otevřel je a nalezal se v jizbě poněkud temné, osvětlené toliko ohněm, plápolajícím na krbu. Světlo plamene padalo přímo na Lygiinu tvář. Druhá osoba byl onen stařec, sedící u ohně — byl to onen stařec, který provázel Ursa a dívku cestou z Ostriana.

Vinitius vpadl tak náhle, že než se Lygie vzpamatovati mohla, uchopil ji kolem pasu a pozvednuv ji, hnal se s ní ke dveřím. Stařec mu ovšem cestu zastoupil, leč on jednou rukou přitisknuv dívku k prsům, druhou, volnou rukou starce odstrčil. Kápě spadla mu s hlavy. Při pohledu na známou a v této chvíli strašnou tvář stydla Lygii krev v těle leknutím, a hlas v hrdle jí zmíral. Chtěla volati o pomoc, ale nemohla. Marně chytala se dveří, aby odporovala. Prsty svezly se jí po kamenu, a div nepadla v bezvědomí pohledem na děsný obraz, který zahlédla, když s ní Vinitius vběhl do zahrady.

Tam Ursus držel v rukou člověka úplně nazad prohnutého s hlavou svěšenou, s ústy plnými krve. Uzřev je, udeřil ještě jednou pěstí do té hlavy a v okamžení jako rozzuřená zvěř skočil k Vinitiovi.

„Smrt!" pomyslil si mladý patricius.

A pak slyšel jako ve snu výkřik Lygiin: „Nezabíjej!" Potom cítil, že kdosi jakoby hromem rozevřel ruce, kterými ji objímal, konečně se zem s ním zatočila, světlo dne shaslo v jeho očích —


« predchádzajúca strana :: 2 / 6 :: ďaľšia strana »