eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 18. U křesťanů

« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Vinitia probudila prudká bolest. V první chvíli nemohl si objasniti kde jest a co se s ním děje. V hlavě cítil hučení a oči jakoby byly zakryty mlhou. Poznenáhlu vracelo se mu vědomí, až konečně uzřel jako v mlze tři lidi schýlené nad sebou. Dva poznal. Jeden byl Ursus a druhý onen stařec, kterého porazil, chtěje unésti Lygii. Třetí, zcela neznámý mu muž, držel levou jeho ruku a dotýkaje se jí od lokte až po rameno, působil mu tak strašnou bolest, že Vinitius v domnění, že se neznámý onen muž na něm mstí, vykřikl, svíraje zuby:

„Zabte mne!"

Oni však nedbali jeho slov, jakoby je nebyli zaslechli, nebo jakoby je byli považovali za vynucená bolestí. Ursus, v jehož hrozivé barbarské tváři jevila se starostlivost, držel kusy bílé látky, roztrhané na dlouhé pruhy. Stařec tázal se člověka, který třel rámě Vinitiovo:

„Glauku, jsi jist, že rána na hlavě není smrtelná ?"

„Ano, ctěný Krispe," odvětil Glaukus. „Slouživ jako otrok na lodi a pak meškaje v Neapoli, léčil jsem mnoho ran a z peněz, které jsem získal tímto zaměstnáním, vykoupil jsem konečně sebe i své. Poranění na hlavě jest lehké. Když tento muž (tu ukázal pokynem hlavy na Ursa) odňal mladíkovi dívku a odstrčil ho ku zdi, zachytil se mladík rukou, kterou si zlomil, ale zachránil si tím hlavu i život."

„Nejednoho z bratří měl jsi již v ošetřování," řekl Krispus, „a máš pověst zkušeného lékaře ... Proto jsem vyslal Ursa pro tebe."

„Kterýž mi cestou svěřil, že ještě včera hodlal mne zabít."

„Ale prve než tobě vyznal se mně svým záměrem a já, kterýž tě znám i lásku tvou ke Kristu, objasnil jsem mu, že nejsi zrádcem, ale onen neznámý, jenž ho chtěl k vraždě přemluviti."

„Byl to zlý duch a já jsem ho pokládal za anděla," odvětil Ursus s povzdechem.

,,Jindy mi o tom povíš, teď je však třeba mysleti na raněného."

To řka, rovnal rámě Vinitiovo, kterýž, ač Krispus kropil mu tvář vodou, stále omdléval bolestí.

Bylo to ostatně pro něho štěstím, neboť necítil tak bolest rovnáním a obvazováním zlomené ruky, kterou Glaukus vložil mezi dvě vyhloubené desky a potom rychle a pevně svázal, aby nebylo možno jí hnouti.

Po skončené operaci procitl a spatřil nad sebou Lygii.

Stála těsně u jeho lůžka, držíc před sebou měděnou nádobu s vodou, v níž Glaukus chvílemi smáčel houbu a navlažoval jí Vinitiovu hlavu.

Vinitius nevěřil vlastním očím. Zdálo se mu, že sen nebo horečka předvádí smyslům jeho drahou vidinu a po dlouhé chvíli teprve byl s to zašeptati:


« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »