eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 18. U křesťanů

« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »

.

„Lygie ..."

Při zvuku hlasu jeho zachvěla se nádoba v jejích rukou i pohlédla na něho očima plnýma smutku.

„Pokoj s tebou!" řekla tiše.

Tvář její byla plna lítosti i žalu.

On na ni patřil tak, jakoby si zřítelnice chtěl tím pohledem naplniti, aby nevyprchal z nich obraz její i když víčka zavře.

Hleděl na její tvář bledší a vyhublejší než dříve, na vlnky temných vlasů a na chudý oblek dělnický; hleděl na ni tak upřeně, že pod vlivem zraků jeho i její sněžné čílko počalo růžověti — myslil na to, že ji stále stejně miluje, pak na to, že bledost její i chudoba jest dílem jeho, an ji vypudil on z domu, kde ji milovali a kde ji obklopoval dostatek a pohodlí, že jeho vinou musí obývati tuto nuznou jizbu v bídné této čtvrti a nositi plášť z tmavé vlny.

A přece přál by si ji odíti v nejdražší zlatohlavy a ozdobiti všemi klenoty světa; proto svírala ho bázeň i lítost a žal tak veliký, že by byl se jí vrhl k nohám, kdyby byl mohl sebou pohnouti.

„Lygie," pravil, „tys nedovolila, aby mne zabili?"

A ona odpověděla mile:

„Kéž ti Bůh vrátí zdraví."

Vinitiovi, kterýž byl si vědom křivd na ní spáchaných a těch, které jí ještě chystal, zdálo se, že v Lygiiných slovech skrývá se pravý balsám.

Mezitím Glaukus přestal vymývati ránu jeho na hlavě a přiložil na ni hojivou mast.

Ursus vzal nádobu z rukou Lygie a ona vzavši se stolu připravenou číši s vodou smíšenou s vínem, přiložila ji k ústům raněného. Vinitius vypil chtivě nápoj, načež pocítil značnou úlevu. Po tomto ošetření zmírnily se bolesti. Vrátilo se mu úplné vědomí.

„Dej mi ještě pít," pravil.

Lygie odešla s prázdnou číší do druhé jizby a Krispus pohovořiv krátce s Glaukem, přiblížili se k lůžku a řekl:

„Vinitie, Bůh nedopustil, abys provedl zlý čin, ale zachoval tě na živu, abys na duchu se vzpamatoval. Ten, vůči němuž je člověk prachem, dal tě bezbranného v naše ruce, ale Kristus, ve kterého věříme, poroučí nám milovati i nepřátele. Opatřili jsme tedy tvé rány a jak řekla Lygie, budeme se modliti, by ti Bůh vrátil zdraví, ale déle nad tebou bdíti nemůžeme. Zůstaň tedy v pokoji a pomysli, bylo-li by slušné, abys dále pronásledoval Lygii, kterou jsi připravil o přístřeší a pěstouny, neb nás, kteří jsme tobě dobrým za zlé splatili?"

„Chcete mne opustit?" zeptal se Vinitius.

„Chceme opustiti tento dům, v němž nás může zastihnouti pronásledování městského prefekta. Soudruh tvůj byl zabit a ty, jenž jsi mocným mezi svými, ležíš raněn. Nebylo v tom naší viny, ale na nás padl by hněv práva."


« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »