Kapitola 19. Odpusť mu!

Leč počal se obávati rovněž, aby mu nějaká nevčasná zevní pomoc nezkazila radost. Chilon mohl uvědomiti městského prefekta nebo domácí jeho lid o jeho zmizení — a v tomto případě bylo pravděpodobno vtrhnutí vigilův do domu. Hlavou mu bleskla myšlenka, že by mohl pak rozkázati, by Lygii jali a dopravili do jeho domu, ale poznával, že nemohl by tak učiniti, ba ani nedovedl. Byl mužem svévolným, smělým a značně zkaženým, v čas potřeby neúprosným; nebyl však ani Tigellinem, ani Neronem. Život vojenský zanechal v něm smysl pro spravedlnost, víru a tolik svědomí, aby mohl porozuměti, jak nelidsky podlým by byl tento čin. Byl by snad schopen spáchati jej v návalu zlosti, v plné síle, ale nyní, v této chvíli, kdy chorý a rozčilený se zde nalézal, nešlo mu o nic jiného, než aby nikdo nestanul mezi ním a Lygií.

S úžasem rozpomenul se, že od té chvíle, kdy Lygie postavila se na jeho stranu, ani ona ani Krispus nežádali od něho žádného ujištění, tak jakoby byli přesvědčeni, že v čas potřeby ochrání je jakás vyšší moc. Vinitius, v jehož hlavě — od té doby, co v Ostrianu slyšel učení a vypravování apoštolovo — počal se másti a mizeti rozdíl mezi věcmi možnými a nemožnými, — nebyl dalek toho, aby připustil, že by tomu tak mohlo býti. Přihlížeje k věci střízlivě, sám jim připamatoval, co pravil o Řekovi a znovu žádal, by mu Chilona přivedli.

Krispus dohodl se a ustanoveno, by Ursus pro Chilona došel. Vinitius, jenž v posledních dnech před návštěvou Ostriana často posílal otroky k Chilonovi, naznačil Lygovi důkladně jeho byt a pak, načrtav na desku několik slov, děl, obrácen ku Krispovi:

„Dejte mu deštičku, neboť je to člověk podezíravý a chytrý, jenž často byv vyzván, by přišel ke mně, kázal říci mým lidem, že není doma; činil tak vždy, kdy nemaje pro mne dobrých zpráv, obával se mého hněvu."

„Najdu-li jej, přivedu jej ať chce, nebo ne," odvětil Ursus.

Potom vzav plášť, spěšně odešel.

Nalézti někoho v Římě nebylo snadno při nejlepším popisu, ale Ursovi v tomto případě pomáhal instinkt člověka lesního a spolu veliká znalost města. Brzo nalézal se v příbytku Chilonově.

Nepoznal ho však. Viděl ho toliko jednou v životě a to jen v noci, a pak, onen štíhlý a statný stařec tak málo podobal se tomuto strachem schoulenému Řekovi, že by nikdo nebyl soudil, že oba byli jednou a touže osobou.