eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 2. Císařův posel

« predchádzajúca strana :: 2 / 6 :: ďaľšia strana »

.

Petronius dostál slovu.

Druhého dne spal sice celý den, ale večer dal se donésti na Palatin a měl s Neronem důvěrnou rozmluvu, následkem kteréž se třetího dne před domem Plautiovým objevil centurio v čele několika pretorianských žoldnéřů.

Časy byly nejisté a strašné. Vyslanci toho druhu byli zároveň také zvěstovateli smrti. Proto také v té chvíli, ve které centurio udeřil na dvéře domu Aulova, a kdy dozorce nad atriem dal znamení, že se v síni nacházejí žoldnéři, zavládlo zděšení v celém domě. —

Rodina ihned obklopila starého vůdce, neboť nikdo nepochyboval, že nebezpečí hrozí především jemu. Pomponie objavši ho Kolem šíje, přitiskla se k němu ze všech sil, a zsinalá její ústa pohybovala se rychle, vyslovujíce tichá jakás slova. Lygie s tváří bledou jako plátno líbala jeho ruku; malý Aulus držel se jeho togy — s chodeb a z místností určených pro služebnictvo, z čeledníka, z lázní, z dolejších sklepních místností, z celého domu počaly se sbíhati roje otroků a otrokyň. Bylo slyšeti výkřiky: „Heu! heu, me miserum!" ženy daly se do velikého pláče; některé počaly si již drásati líce, nebo pokrývati hlavy.

Sám starý vůdce, od mnoha let uvyklý hleděti smrti přímo do očí, zůstal toliko klidný, a jenom jeho krátká, orlí tvář zdála se, jakoby z kamene vytesána.

Po chvíli utišiv nářek a poručiv služebnictvu, aby se rozešlo, řekl:

„Pusť mne, Pomponie. Nadešel-li můj konec, budeme míti dosti času, abychom se rozloučili."

Odsunul ji zlehka — ona řekla tiše:

„Kéž by osud tvůj byl zároveň i mým, ó, Aule!"

Potom, padši na kolena, počala se modliti s onou silou, jakou dáti může jedině bázeň o drahou bytost.

Aulus šel do atria, kde naň čekal centurion. Byl to starý Cajus Hasta, bývalý jeho podřízený a soudruh z válek britanských.

„Vítej, vůdče," řekl. „Přináším ti rozkaz i pozdravení od Caesara — a tu jsou desky i znamení, že jeho jménem přicházím."

„Jsem Caesarovi vděčen za pozdravení a rozkaz vykonám," odpověděl Aulus. „Vítej, Hasto, a rci, s jakým rozkazem přicházíš!"

„Aule Plautie," počal Hasta. „Caesar se dověděl, že v domě tvém bydlí dcera krále Lygiův, kterou onen král, ještě za živobytí božského Claudia, odevzdal do rukou Římanů jako rukojmí, že hranice imperia nebudou překročeny. Božský Nero jest ti vděčen, ó vůdče, za to, že jsi jí po tolik let poskytoval pohostinství, leč nechtěje déle obtěžovati domu tvého a zároveň pečliv toho, že dívka jako rukojmí zůstati musí pod ochranou samého Caesara a senátu — rozkazuje ti, abys ji vydal v ruce mé."


« predchádzajúca strana :: 2 / 6 :: ďaľšia strana »