eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 20. Zrno klíčí

« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Či mohl by někdo čeliti člověku, který Krotona přemohl, gladiatora hodnosti, k níž se dospělo pouze zabitím předešlého „krále?"

Jediná jen byla odpověd na všechny tyto otázky. Oni nevraždili, neboť byli tak dobří, že podobných lidí nebylo dosud na světě a že kázali lásku tak bezmeznou, která přikazovala zapomínati na sebe a na utrpěné křivdy, na své štěstí a neštěstí a žíti pro jiné.

Jaká odměna čekala za to je všechny, slyšel Vinitius v Ostrianu, ale nedovedl si to náležitě vysvětliti. Cítil pak, že život pozemský sloučený s povinností: zříkati se všeho dobrého a rozkošného ve prospěch jiných, musel by býti bídný. Proto též v tom, co o křesťanech v této chvíli myslel, vedle nezměrného obdivu byl i odstín lítosti a pohrdání.

Zdálo se mu, že jsou to ovce, které dříve nebo později budou pohlceny od vlků, a jeho římská povaha nebyla schopna zmoci se na uznání těch, kdo se dají pohltiti. Překvapovala jej zvláště jedna věc a to, že po odchodu Chilonově jakási hluboká radost zračila se na tváři všech.

Apoštol přiblížil se ku Glaukovi a vloživ ruku na jeho hlavu, pravil:

„Kristus v tobě zvítězil!"

Glaukus zvedl oči vzhůru tak plné důvěry a veselí, jakoby bylo stihlo jej jakési velké, neočekávané štěstí. Vinitius, jenž by byl chápal radost z vykonané pomsty, zíral naň zřítelnicemi rozšířenými horečkou, jakoby hleděl na šíleného.

Zřel pak, nikoliv bez vnitřního pobouření, ana Lygie přitiskla svá ústa královny na ruku člověka, podobajícího se svým vzhledem otroku, a zdálo se mu, že řád světa se úplně zvrací.

Chvíli po té vrátivší se Ursus jal se vypravovati, kterak vyvedl Chilona na ulici a že prosil jej za odpuštění, ublížil-li mu silným sevřením svých paží, začež mu apoštol požehnal a Krispus prohlásil, že tento den jest dnem velkého vítězství. Slyše toto, ztratil Vinitius úplně osnovu myšlení.

Když Lygie mu podávala opět chladící nápoj, zadržel ji a děl:

„Tys mi tedy také odpustila?"

„Jako křesťané nesmíme chovati hněvu v srdci svém."

„Lygie," pravil dále, „kdokoli jest tvůj Bůh, uctím jej, jen proto, že je tvým."

Ona odpověděla:

„Uctíš ho v srdci, budeš-li jej milovati."

„Jen proto, že jest tvým," opakoval slabším hlasem Vinitius.

A přivřel víčka, neboť zmocňovala se ho opět mdloba. Lygie odešla, ale vrátila se opět po chvíli a stanuvši u něho, naklonila se nad ním, jakoby se chtěla přesvědčiti, spí-li.


« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »