eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 21. Neklid duše

« predchádzajúca strana :: 1 / 7 :: ďaľšia strana »

.

Druhého dne probudil se sice seslaben, ale s hlavou chladnou a bez horečky. Zdálo se mu, že ho probudila rozmluva šeptem vedená, ale když otevřel oči, nebyla Lygie u něho, jen Ursus schýlen u krbu rozhraboval šedý popel, hledaje uhlí, a našed je, počal je rozdmychovati, jakoby to činil nikoliv ústy, ale měchem kovářským. Vinitius připomenul si, že onen člověk včera rozdrtil Krotona, i zíral se zájmem hodným milovníka arény na obrovský jeho hřbet, podobný hřbetu cyklopa a na údy silné jako sloupy.

„Díky Merkuru, že mi krk nezakroutil," pomyslil si. „U Poluxe! Jsou-li i ti druzí Lygové jemu podobni, pak mohou legie danubské s nimi míti někdy tuhou práci."

Promluvil pak:

„Hej, nevolníku !"

Ursus odvrátil hlavu od krbu a smál se skoro přátelsky i pravil:

„Dej ti, pane, Bůh dobrý den a dobré zdraví, ale já nejsem otrok, nýbrž muž svobodný."

Vinitiovi, jenž chtěl se tázati na rodný kraj Lygiin, byla ta slova vhod, neboť rozmluva s člověkem volným, třeba prostým, byla jeho římské a patricijské hodnosti méně na újmu, než rozmluva s nevolníkem, v němž právo a zvyk neviděly lidskou bytost.

„Ty tedy nejsi Aulův?" zeptal se.

„Ne, pane. Sloužím Callině jako její matce, ale dobrovolně."

Tu znova schoval hlavu do krbu, aby rozdmýchal uhlí, na než nakladl dříví, a potom řekl;

„U nás není otroků."

Vinitius se tázal:

„Kde je Lygie?"

„Právě odešla a já mám uvařiti snídaní pro tebe, pane. Bděla nad tebou celou noc."

„Proč jsi ji nevystřídal?"

„Ona chtěla tomu tak a mou věcí jest poslouchati."

Zamračil se a po chvíli dodal:

„Kdybych jí nebyl poslušen, pane, již bys nežil."

„Lituješ, že's mne nezabil?"

„Ne, pane. Kristus zapovídá zabíjeti."

„A Atacinus a Kroto."

„Nemohl jsem jinak," zahučel Ursus.

I pohlédl smutně na své ruce, které patrně zůstaly pohanské, ač duše přijala křest.

Na to postavil hrnek na ohniště a usednuv před krbem, pohlížel v zamyšlení s očima utkvělýma do plamene.

„To je tvá vina, pane," pravil konečně, „proč jsi vztáhl ruku na ni, na dceru královskou?"

Ve Vinitiovi ozvalo se v první chvíli hněvivé překvapení, že prosťák a barbar smí nejen s ním důvěrně mluviti, ale i kárati ho. K těmto neobyčejným a pravděnepodobným věcem, které seznal od předešlé noci, přibyla ještě jedna. Seslaben však a bez otroků, kteří by čekali na jeho rozkazy, zdržel se, zvláště proto, že nabylo vrchu přani, aby se dozvěděl nějakých podrobností ze života Lygiina.


« predchádzajúca strana :: 1 / 7 :: ďaľšia strana »