eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 21. Neklid duše

« predchádzajúca strana :: 2 / 7 :: ďaľšia strana »

.

Uklidniv se, jal se vyptávati na vojnu, kterou proti Lygům vedli Svévové. Ursus ochotně vyprávěl, ale nemohl dodati nic nového k tomu, co Vinitiovi pověděl Aulus Plautius.

Ursus sám se bitvy nezúčastnil, neboť provázel rukojmí do tábora Atelia Histra. Bylo mu pouze známo, že Lygové přemohli Svevy i Jazygy, ale vůdce jejich i král padl střelou Jazyga. Hned na to dostalo se jim zpráv, že Semnonové zapálili lesy na jejich hranicích, i vrátili se rychle, chtíce pomstiti se za ono bezpráví a rukojmí ponechali u Atelia, jenž s počátku přikazoval, by jim vzdávány byly pocty královské. Později zemřela matka Lygiina. Vůdce římský nevěděl, co počíti s dítětem. Ursus rád by se byl vrátil do vlasti, ale byla to cesta nebezpečná, ohrožená divokými plemeny a zvěří; když pak přišla zpráva, že se jakési poselství Lygův nachází u Pomponia, nabízejíc mu pomoc proti Markomanům, odeslal je Histr Pomponiovi. Přišedše k němu, dozvěděli se však, že u něho žádných poslů nebylo — a tak se octli v táboře, z něhož je Pomponius odvezl do Říma a po skončeném triumfu odevzdal dítě Pomponii Graecině.

Vinitius naslouchal rád, jakkoliv mu jenom některé drobnosti byly nepovědomy, neboť jeho přílišné pýše rodové lichotilo, že očitý svědek potvrzoval královský původ Lygiin. Jako dcera královská byla by mohla zaujati na dvoře Caesarově místo rovné dcerám nejpřednějších rodů, tím více, an národ, jehož vládcem byl otec její, dosud nebojoval nikdy proti Římu a jakkoliv barbarský, mohl se státi hrozným; neboť dle svědectví Atelia Histra měl nesčetné množství bojovníků.

Ursus též potvrdil ono svědectví, odvětiv na otázku Vinitiovu:

„My bydlíme v lesích, ale půdy je u nás tolik, že nikdo neví, kde je konec stepi, a lidu je mnoho. V stepi jsou též dřevěné hrady, v nichž jest všeho hojnost, neboť co Semnonové a Markomané, Vandalové a Kvadové ve světě naloupí, my jim béřeme. Oni se neodvažují na nás, jenom lesy nám zapalují, jde-li vítr od jejich strany. Ale nebojíme se ani jich ani římského Caesara."

„Bohové dali Římanům poručenství nad zemí," pravil přísně Vinitius.

,,Bohové — toť jsou zlí duchové," odvětil prostě Ursus, „a kde není Římanů, není ani poručenství."

Poopravil oheň a mluvil jakoby pro sebe:

„Když vzal Callinu Caesar na svůj dvůr a já se domníval, že ji tam může potkati neštěstí, chtěl jsem jíti do našich lesů pro pomoc královně. A Lygové byli by pospíšili k Dunaji, neboť je to lid dobrý, třeba pohanský. Ach, donesl bych jim „dobrou novinu".


« predchádzajúca strana :: 2 / 7 :: ďaľšia strana »