eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 22. Apoštol Petr

« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Od té chvíle se méně často objevovala ve společné jizbě a řidčeji objevovala se u jeho lůžka. Klidu však nenabývala. Viděla, že ji Vinitus sleduje prosebným zrakem, že čeká na každé její slovo jako na milost, že trpí a nesmí si stěžovati, aby ji proti sobě nepopudil, že ona jediná je mu zdravím a radostí, a tu srdce její naplňovalo se soustrastí. Brzo též poznávala, že čím více snaží se mu uniknouti, tím více že je jí ho líto a tím tklivější rodí se v ní city k němu. Opustil ji klid duše.

Časem si tvrdila, že je vlastně povinna býti stále u něho, již proto, že božské učení přikazuje dobrým za zlé spláceti a pak že v rozmluvě s ním mohla ho k tomu přivésti, by se naklonil onomu učení. Ale ihned ji svědomí poučilo, že klame sebe, že ji vábí k němu cosi jiného — jeho láska a krása. Takto žila v rozporu zvětšujícím se den ode dne.

A on byl trpělivý, jakoby si byl trpělivost přísahal. V rozmluvách jeho s Glaukem bylo méně pýchy. Často si uvědomil, že i onen prostý lékař — otrok i cizozemka, stará Miriam, která oň pečovala, i Krispus, jehož stále bylo zříti pohrouženého v modlitbě, jsou přece také lidmi. Divil se těmto svým objevům a přece často se jimi obíral. Ursa si časem oblíbil a rozmlouval s ním po celé dny, neboť s ním mohl mluviti o Lygii a obr byl nevyčerpatelný v hovoru, a vykonávaje chorému nejhrubší služby, počal k němu jeviti jistou příchylnost.

Lygie byla Vinitiovi stále bytostí, jakoby k jinému druhu náležející, stokrát vyšší těch, kdož ji obklopovali; ale proto přece nyní všímal si i lidí prostých a zubožených, což nikdy v životě nečinil, a nalézal na nich různé pozoruhodné stránky, jichž existence mu dříve nepřicházela na mysl.

Větší boje musel mladý tribun sváděti s sebou samým, aby se poddal mlčky třeba oné úctě, jakou bylo mezi těmi lidmi obklopeno jméno Kristovo a Jeho učení. V tom ohledu děly se ve Vinitiovi divné věci.

Bylo to, buď jak buď, učení, které vyznávala Lygie, a proto již byl hotov je vyznávati.

Pak, čím více se uzdravoval, čím lépe připomínal si celou řadu příhod, které se udály od oné noci v Ostrianu, a celou řadu pojmů, které od té doby vznikly v jeho hlavě, tím více byl překvapen nadlidskou silou onoho učení, jež zasahovalo do hlubin duše.

Rozuměl, že je v něm cosi neobyčejného, cosi, co nebylo ještě na světě, i cítil, že by mohla nastati doba, podobná oné, ve které ještě Saturnus a ne Joviš spravoval svět, kdyby zaujalo celý svět, kdyby mu vštípilo svou lásku a své milosrdenství.


« predchádzajúca strana :: 1 / 5 :: ďaľšia strana »