eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 22. Apoštol Petr

« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »

.

Nemohl pochybovati ani o nadpřirozeném původu Kristově, ani o jeho z mrtvých vstání, ani o ostatních zázracích.

Očití svědkové, vyprávějící o tom, byli příliš věrohodní a příliš štítili se lži, než aby připustili vyprávění věcí, které se neudály.

Ostatně skepticism římský připouštěl nevěřiti v bohy, ale věřil v zázraky. Vinitius stanul vůči jakési podivné záhadě, již bylo nemožno mu rozřešiti.

S druhé strany však celé to učení zdálo se mu býti tak protichůdným s dosavadním stavem věcí, tak nemožným k provedení v praxi a tak útočným, jako žádné jiné. Dle jeho soudu byli snad lidé v Římě a na celém světě zlí, ale pořádek všech věcí byl dobrý.

Kdyby byl Caesar na příklad poctivým člověkem, kdyby se senát skládal z lidí takových, jako byl Traseas, a ne z ničemů a rozpustilců — čeho by si bylo více přáti?

Klid římský a panství římské byly dobré věci, rozdíl mezi lidmi byl slušný a spravedlivý.

A nyní ono učení dle toho, jak mu Vinitius rozuměl, muselo by zbořiti všeliký pořádek, všechnu vrchnost a odkliditi všechny rozdíly.

Co by se stalo s vladařstvím a panstvím římským? Mohli by Římané přestat panovat, nebo uznat celou řadu podmaněných národů za sobě rovna?

To již nemělo místa v hlavě patriciově. Při tom osobně se učení toto příčilo všem jeho představám, zvyku, povaze a pojmům o životě.

Nedovedl si vůbec představiti, jak by mohl žíti v případě, že by učení ono přijal. Obával se ho a obdivoval se mu, ale proti přijetí jeho bouřila se celá jeho povaha.

Vědom si byl, že toto učení to jedině bylo, co ho odloučilo od Lygie, a když na to myslel, nenáviděl je z celé duše.

Ale rovněž též vyrozuměl, že právě ono odělo Lygii v jakousi výjimečnou nevýslovnou krásu, která v srdci jeho vyvolala vedle lásky i úctu, vedle chtíče i zbožňování a která z Lygie učinila bytost jemu nade vše na světě drahou.

A tu znovu toužil milovati Krista. Pochopoval určitě, že nemůže vůči němu zůstati lhostejným, že musí ho buď milovati, nebo nenáviděti.

Zmítaly jím dvě protivné vlny, kolísal ve smýšlení, pocitech, nedovedl rozhodnouti se, skláněl se však a mlčky prokazoval čest Bohu, jemuž nerozuměl, z příčiny té, že to byl Bůh Lygiin.

Lygie pozorovala, co v něm se odehrávalo, onu přeměnu, jak povaha jeho odmítala toto učení, a trápilo-li ji to s jedné strany na smrt, se druhé opět žal a soucit i vděčnost za mlčky prokazované uctění Krista, nakloňovaly mu její srdce nezlomnou silou.


« predchádzajúca strana :: 2 / 5 :: ďaľšia strana »