eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 23. Výsledky nového učení

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Vrátiv se ze Zátibří ze své rozkošné insule na Carinách, byl ještě seslaben, utýrán a v prvních dnech cítil jisté upokojení v odpočinku, pohodlí a dostatku, jímž byl obklopen. Leč upokojení to netrvalo dlouho. Brzo pocítil, že žije zahálčivě, že to vše, co mu dosud bylo životním zájmem, buď úplně pro něho neexistuje, nebo že se zmenšilo na míru sotva znatelnou.

Měl pocit, jakoby byly v duši jeho přetrženy ony struny, které ho dosud spojovaly s životem a jakoby místo nich nebyly navázány žádné jiné. Při myšlence, že by mohl jeti do Beneventa a potom do Achaie a ponořiti se do života rozkoší a šílených výstředností, měl pocit prázdnoty.

Nač? Co bych z toho měl? To byly první otázky, které se mu mihly hlavou. Rovněž poprvé v životě pomyslil, že by ho nyní, kdyby odejel, mohla nudit Petroniova rozmluva i jeho důvtip, jeho znamenité označování myšlenky a vybírání trefných slov pro každou myšlenku.

Na druhé straně však počala jej též nudit samota. Všichni jeho známí meškali s Caesarem v Beneventu, musil tedy seděti doma s hlavou plnou myšlenek, se srdcem plným pocitů, jež si nedovedl vyložiti.

Dostavovaly se však chvíle, ve kterých soudil, že by snad vše mohl srovnat i rozpoznat, uchopit lépe, kdyby o tom všem, co se v něm děje, mohl si s někým porozprávěti. Jsa veden tou nadějí, po několika dnech váhání rozhodl se, že napíše Petroniovi list, v němž vylíčiv známé nám události, psal dále:

Nebyl jsem jí lhostejným, a dnes ještě zdá se mi nemožností, mysliti jinak.

Avšak Lygie opustila tajně obydlí Marianino dříve než já... Proč? Nic jí už nehrozilo. Jestli mne nemilovala, mohla mne odmítnouti. Den před rozchodem poznal jsem podivného člověka, Pavla z Tarsu, který se mnou rozmlouval o Kristu, o jeho učení a mluvil tak účinně, že se mi zdálo, že každé jeho slovo mimo jeho vůli obrací v dým všecky základy našeho světa. Týž člověk řekl mi potom, když mi Lygie zmizela: „Až Bůh otevře tvé oči světlu a sejme s nich bělmo, jako je sňal s očí mých, pak poznáš, že dobře učinila a pak ji snad nalezneš." A nyní si slovy těmi hlavu lámu, jako bych je byl slyšel z úst Pythie v Delfách. Chvílemi se mi zdá, že již něčemu rozumím.

Oni, milujíce lid, jsou nepřáteli našeho života, našich bohů i... našich zločinů; utekla tedy ode mne jako od člověka, který náleží tomuto světu a s nímž by musela sdíleti život, jejž křesťané pokládají za hříšný.


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »