eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 24. Pochybování

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Vinitius nedostal již odpovědi na onen dopis, Petronius neodpovídal, domnívaje se patrně, že Caesar rozhodne dnes nebo zítra o návratu do Říma. Roznesla se již o tom zpráva po městě a probudila radost v srdcích luzy, jíž se stýskalo již po hrách a po rozdávání oleje a obilí z velikých zásob, jež nahromaděny byly v Ostiu.

Helias, propuštěnec Neronův, ohlásil konečně jeho návrat do senátu. Nero vsedl zároveň s dvorem na lodi v přístavu Misenském a vracel se zvolna, vstupuje do měst pobřežních pro odpočinek, nebo proto, aby vystupoval v divadlech.

V Minturnae, kde opět zpíval veřejně, zdržel se několik dnů, a pak znovu se rozmýšlel, nemá-li se vrátiti do Neapole a nemá-li tam čekati na příchod jara, jež se ohlašovalo dříve než jindy.

Po celý ten čas žil Vinitius, uzavřen ve svém domě, s myšlenkami na Lygii a všecky ony nové věci, které naplňovaly jeho duši, vnášely do ní cizí dosud pojmy a pocity.

Vídával toliko čas od času lékaře Glauka, jehož každá návštěva ho naplnila radostí, neboť mohl s ním rozmlouvati o Lygii. Glaukus nevěděl skutečně, kde nalezla útulek, ujistil ho však, že ji starší zahrnují starostlivou ochranou. Jednou také, dojat smutkem Vinitiovým, řekl mu, že apoštol pokáral Krispa proto, že Lygii vyčítal její pozemskou lásku. Mladý patricius, uslyšev to, zbledl rozčilením. I jemu se zdálo nejednou, že Lygii není lhostejným, ale rovněž často upadal v pochybnosti a nejistotu; nyní poprvé slyšel potvrzení svých tužeb a nadějí z úst cizích a k tomu křesťanských. V prvním dojmu vděčnosti chtěl běžeti k Petrovi, dověděv se však, že není ve městě, nýbrž že učí v okolí, zapřísahal Glauka, aby ho k němu dovedl, slibuje mu, že za to obdaří hojně chudých v obci. Zdálo se mu, že jsou všecky překážky odstraněny, miluje-li ho Lygie, neboť on byl každé chvíle hotov ctíti Krista. Leč Glaukus, jakkoli ho usilovně nabádal ku přijetí křtu, nemohl mu zaručiti, že již křtem získá Lygie, ale řekl mu, že křtu sluší žádati pro křest sám a pro milost Kristovu, nikoli pro jiné účely. Je nutno, míti i duši křesťanskou — řekl mu — a Vinitius, jehož každá překážka pobuřovala, počínal již rozuměti, že Glaukus jako křesťan mluví to, co mluviti musí.

Sám si nedovedl důkladně vysvětliti, že jednu z nejhlubších proměn v jeho povaze tvořilo to, že druhdy měřil lidi i věci toliko vlastním svým egoismem a nyní zvolna zvykal myšlence, že jiné oči mohou jinak viděti, jiná srdce jinak cítiti, a že pravda neznamená vždy totéž, co osobní kořist.


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »