eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 24. Pochybování

« predchádzajúca strana :: 2 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Přál si také často viděti Pavla z Tarsu, jehož slova ho znepokojovala a činila zvědavým. Rovnal si v duchu důvody, jimiž bude potírati jeho učení, opíral se mu v duchu, chtěl ho však viděti a slyšeti. Avšak Pavel odejel do Aricie, a jelikož návštěvy Glaukovy stávaly se stále řidšími, obklopovala Vinitia opět úplná samota. Poznovu počal probíhati zákoutí přiléhající k Subuře, úzké uličky a čtvrti za Tiberou v naději, že snad alespoň zdaleka spatří Lygii, ale naděje ty ho klamaly, v srdci hromadila se mu nuda a netrpělivost.

Ztratil svobodu, sebedůvěru, upadl v úplnou zmrtvenost, ze které ho nebyla s to probuditi ani zpráva o návratu Caesarově. Nic ho již nezajímalo, ano ani k Petroniovi se neodebral, dokud ho sám Petronius nepozval, posílaje pro něho vlastní svá nosítka.

Uzřev ho a byv jím radostně uvítán, odpovídal na otázky jeho mrzutě, avšak dlouho tlumené pocity a myšlenky vybuchly a plynuly mu pak z úst hojným potokem slov.

Ještě jednou vyprávěl historii svého vyhledávání Lygie a pobytu svého mezi křesťany, vše, co tam viděl a slyšel, co mu leželo na srdci i v hlavě a konečně dal se do nářku, že upadl do chaosu, ve kterém ztratil klid, dar rozeznávání věcí a úsudku o nich. Nic ho nevábí, nic mu nechutná, neví, čeho by se držel a jak by měl jednati. Je hotov ctíti Krista i pronásledovati Ho, rozumí vznešenosti Jeho učení a zároveň cítí k němu nepřemožitelný odpor. Rozumí se, že by neměl Lygii úplně, i kdyby mu náležela, neboť musel by se o ni děliti s Kristem. Žije, jakoby nežil, bez naděje, bez jitra, bez víry a štěstí, obklopuje ho temnota, ze které jen po hmatu hledá východiště, ale nemůže ho nalézti.

Po chvíli řekl Petronius:

„Nechť Hades pohltí tvé křesťany! Naplnili tě nepokojem a zničili tvůj život. Ať je Hades pohltí! Mýlíš se, domnívaje se, že je to učení dobra, neboť dobrem jest to, co lidem dává štěstí. To jest krása, láska a moc, a to oni nazývají marností! Mýlíš se, myslíš-li, že jsou spravedlivi; neboť budeme-li zlé spláceti dobrým, čím spláceti máme dobré?

A má-li za zlé i dobré býti jedna odplata, proč by lidé měli býti dobrými?"

„Ne! Odplata není jedna, ale začíná podle jejich učení v životě budoucím, který není dočasný."

„Na to nedám, neboť to teprve uhlídáme, je-li možno hleděti . . . bez očí. Zatím to jsou plané řeči . . . Ursus zadusil Krotona, proto že má údy kovové — ale to jsou hlouposti a budoucnost nemůže náležet hloupostem."


« predchádzajúca strana :: 2 / 4 :: ďaľšia strana »