eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 25. Mrskání

« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »

.

Caesar vrátiv se do Říma, byl rozezlen, že se vrátil, a již po několika dnech zatoužil po odjezdu do Achaie. Vydal edikt, ve kterém prohlásil, že nebude dlouho vzdálen a že veřejné věci žádným nebezpečím nebudou vydány. Ve společnosti augustianů, mezi nimiž byl i Vinitius, odebral se na Kapitol, aby obětoval bohům oběť za příznivou cestu. Leč druhého dne, když navštívil stánek Vestin, stalo se něco, co mělo vliv na změnu všech záměrů. Nero nevěřil v bohy, ale bál se jich, zvláště tajemná Vesta naplňovala ho obavou, že pohledem na její sochu a na svatý oheň se mu hrůzou ježily vlasy, jektaly zuby; chvěl se na všech údech a uchopil za ruce Vinitia, jenž náhodou se nacházel těsně za ním. Vynesli ho hned ze svatyně a donesli na Palatin, kdež teprve se vzpamatoval, lože však neopustil po celý den. Prohlásil též ku všeobecnému údivu přítomných, že odkládá zamyšlenou cestu na dobu pozdější, proto, že ho božstvo varovalo před spěchem. O hodinu později hlásáno bylo po celém Římě veřejně lidu, že Caesar vida zarmoucené tváře obyvatelů, a veden jsa láskou k nim jako otec k dětem, zůstane s nimi, aby s nimi sdílel radosti i žaly. Lid rozradován, že nepřijde o hry a o rozdávání obilí, davem se hrnul před brány Palatinu a provolával čest božskému Caesaru. Caesar přerušil hru v kostky, kterou se s augustiany bavil a řekl:

„Ano, bylo třeba odjezd odložiti. Egypt a vláda nad Východem dle předpovědi nemůže mne minouti, tedy ani Achaia mi neujde. Poručím prokopati úžinu Korinthskou a v Egyptě vztyčíme takové pomníky, že proti nim pyramidy budou pouhou hračkou. Poručím zbudovati sfingu sedmkrát větší než ona, která u Memfidy pohlíží do pouště, ale poručím, aby jí dali moji tvář. Budoucí věky budou mluviti toliko o onom pomníku a o mně."

„Zbudoval jsi si už pomník svými verši, větší ne sedmkrát, ale třikrát sedmkrát, než je pyramida Cheopsova," řekl Petronius.

„A zpěvem?" zeptal se Nero.

„Zajisté, kdyby bylo lze zrobiti sochu takovou jako je Memnonova, která by se ozývala tvým hlasem o východě slunce, moře, přiléhající k Egyptu, rojilo by se věk ku věku loďmi, v nichž davy ze tří částí světa poslouchaly by tvé písně."

„Zajisté; kdo to dokáže?" řekl Nero.

„Ale dej vytesati sebe, jak řídíš čtyřspřeží."

„Pravda. Učiním to."

„Učiníš tím dar lidstvu."

„V Egyptě zasnoubím se též s Lunou, kteráž ovdověla, a budu bohem."


« predchádzajúca strana :: 1 / 6 :: ďaľšia strana »