eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 26. Apoštolské požehnání

« predchádzajúca strana :: 2 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Nepoznal jsem však valně učení vašeho. Jenom co vím od vás, z vašich skutků, co od Lygie a z rozmluv s vámi vím. A přece opakuji vám, že se ve mně cosi změnilo. Držel jsem kdysi železnou rukou své služebnictvo, nyní nemohu. Neznal jsem soucitu, nyní ho znám. Měl jsem zálibu v rozkoších, nyní utekl jsem od Agripova jezera, neboť ošklivost mi ubírala dechu. Druhdy věřil jsem v násilí, nyní se ho zříkám. Vidím a sám sebe nepoznávám, ale zošklivily se mi hostiny, zošklivilo se mi víno, zpěv, citery i věnce, zošklivil se mi Caesarův dvůr, nahá těla i všechny zločiny. A když myslím na to, že jest Lygie jako horský sníh, miluji ji tím více, a když si pomyslím, že jest vaším učením takovou, miluji i ono učení a chci je! Ale že mu nerozumím, že nevím, dovedu-li dle něho žít, snesu-li je svou povahou, proto žiju v nejistotě, v muce, jako bych žil v žaláři."

Obočí v tu chvíli sběhla se mu v bolestnou vrásku, a ruměnec vstoupil mu do tváře, potom mluvil stále spěšněji a stále u větším vzrušení.

„Hleďte, mučím se láskou i temnotou. Říkali mi, že při vašem učení neobstojí ani život, ani radost lidská, ani štěstí, ani právo, ani pořádek, ani vrchnost, ani vláda římská. Je-li tomu tak? Řekli mi, že jste lidé šílení; povězte, co přinášíte? Je hříchem milovat? Je hříchem cítiti radost? Jste nepřáteli života? Je třeba, aby byl křesťan nuzákem? Či měl bych se odříci Lygie? Jaká je vaše pravda? Vaše činění, vaše slova jsou průzračny jako voda, ale jaké je dno té vody? Vidíte, že jsem upřímný! Rozptylte mou temnost. Neboť řekli mi ještě toto: Řecko stvořilo moudrost a krásu, Řím moc, a co oni přinesou? Tedy povězte, co přinášíte? Je-li za vašemi dveřmi jasno, tedy otevřte!"

„Přinášíme lásku," řekl Petr.

A Pavel z Tarsu dodal:

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými a lásky bych neměl, byl bych jako měď břinčící!"

Leč srdce starého apoštola bylo vzrušeno duší pohříženou v muce, která jako pták v kleci uzavřený toužila po vzduchu a po slunci, vztáhl ruce k Vinitiovi a pravil:

„Kdo klepá, bude mu otevřeno, milost Páně jest nad tebou, proto blahoslavím tvé duši i tvé lásce jménem Spasitele světa."

Vinitius, jenž již prve mluvil všecek unešen, uslyšev blahoslavení, skočil k Petrovi a — stala se věc neobyčejná. Onen potomek Quiritův, jenž do nedávna v cizinci neuznával člověka, uchopil ruce starého Galilejana a tiskl je vděčně k ústům.


« predchádzajúca strana :: 2 / 4 :: ďaľšia strana »