eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 27. Nepřátelé života

« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »

.

Chodě po zahrádce, vypravoval Vinitius Lygii krátkými, z hloubi srdce jdoucími slovy to, co před chvílí vyznal apoštolům: o nepokoji své duše, o změnách, které se v něm udály a konečně o bezmezné tesknotě, která mu kalila život od té doby, co opustil příbytek Miriamin. Přiznal se Lygii, že chtěl na ni zapomenouti, ale nemohl. Myslel na ni po celé dny i noci. Připomenul jí onen křížek, svázaný z haluzek zimostrázu, který mu zůstavila a který umístil v larariu a mimovolně ctil jako něco božského. I stýskalo se mu stále víc, neboť láska jeho byla silnější než on, a již v domě Aulově zmocnila se jeho duše. Jiným předou nit života Parky, jemu předly ji láska, stesk a smutek. Jeho činy byly zlé, ale plynuly z lásky. Miloval ji již u Aula, i na Palatině, i když ji viděl v Ostariu naslouchati slovům Petrovým, i když bděla u jeho lože, ba i když ho opustila.

Přišel Chilon, jenž vyhledal její byt a radil mu, aby ji unesl, ale on raději potrestal Chilona a šel k apoštolům prosit o pravdu a o ni. Budiž blahoslavena ona chvíle, kdy myšlenka ta mu na mysl vstoupila, neboť nyní jest u ní a ona již nebude před ním prchati, jako posledně uprchla z bytu Miriamina.

„Před tebou jsem neprchla," řekla Lygie.

„Proč jsi to tedy učinila?"

A ona pozvedla k němu oči a pak stydlivě schýlivši hlavu, odpověděla:

,,Ty víš . . ."

Vinitius umlkl na chvíli pro přebytek štěstí a pak jal se znovu mluviti o tom, jak zvolna se mu otevíraly oči, že jest ona úplně jinou než Římanky, leda jediné Pomponii že se podobá. Neuměl jí to dobře vyložiti, neboť sám dobře nerozuměl tomu, co cítil, věděl jen, že v ní přichází na svět jiná krása, které dosud na světě nebylo a která není toliko sochou, ale také duší. Řekl ji — což ji naplnilo radostí — že ji miloval i proto, že před ním utekla a že mu bude svatou u krbu.

Potom uchopiv ji za ruku, nemohl mluviti dále, hleděl na ni toliko s nadšením, jako na dobyté štěstí života a opakoval její jméno, jakoby se chtěl ujistiti, že ji nalezl a že jest u ní.

„Ó Lygie! Ó Lygie!"

Konečně se jí ptal, co se dělo v její duši, a ona se mu přiznala, že jej milovala již v domě Aulových, a že by byla Aula i Pomponii uprosila, by se na něho nehněvali, kdyby ji byl k nim z Palatinu dovedl.

„Přísahám ti," řekl Vinitius, „že mi ani na mysl nepřišlo, odňati tě takto Aulovým. Petronius ti někdy řekne, že jsem mu již tehdy řekl, že tě miluji a že chci se s tebou zasnoubiti. Řekl jsem mu: nechť omastí vlčím tukem dvéře moje a nechť usedne při mém krbu.


« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »