eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 27. Nepřátelé života

« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »

.

Ale on se mi vysmál a vnukl Caesarovi, aby tě vyžádal jako rukojmí, a pak aby tě odevzdal mně. Kolikrát jsem ho proklínal ve svém žalu, ale snad to dobrý osud řídil, vždyť bych nebyl jinak poznal křesťany a tobě bych nebyl porozuměl."

„Věř mi, Marku," odpověděla Lygie, „že tě Kristus úmyslně vedl k sobě samému."

Vinitius pozvedl hlavu s jistým podivením.

„Pravda!" odpověděl živě, „všecko utvářilo se tak divně, ze hledaje tebe, setkal jsem se s křesťany. V Ostrianu s podivením poslouchal jsem apoštolu, neboť o takových věcech jsem nikdy neslyšel. Modlila jsi se za mne?"

„Ano," odpověděla Lygie.

Šli kolem besídky, pokryté hustým břečťanem, a přiblížili se k místu, kde Ursus, udáviv Krotona, vrhl se na Vinitia.

„Zde," řekl mladý muž, „byl bych zahynul, kdyby nebylo tebe."

„Nepřipomínej to!" odpověděla Lygie, ,,a odpusť to Ursovi."

„Což bych se mu mohl mstíti za to, že tě bránil? Kdyby byl nevolníkem, daroval bych mu hned volnost!"

„Kdyby byl nevolníkem, byli by ho Aulovi dávno vyprostili."

„Pamatuješ se," řekl Vinitius, „že jsem tě chtěl vrátit Aulovým? Ale tys mně odpověděla, že by se Caesar mohl o tom dověděti a mstíti se jim. Hleď, nyní se s nimi budeš moci viděti, kdykoli budeš chtíti."

„Proč, Marku?"

„Pravím: ,nyní' a myslím, že je budeš moci viděti bezpečně, až budeš mou. Ano! Kdyby Caesar, dozvěděv se o tom, se zeptal, co jsem učinil s rukojemkou, již mi svěřil, řeknu: zasnoubil jsem se s ní a k Aulovým chodí z mé vůle. On se dlouho v Antiu nezdrží, neboť chce jíti do Achaie, a byť se i zdržel, není třeba, aby mne viděl denně. Až mne Pavel z Tarsu naučí vaší Pravdě, hned přijmu křest, vrátím se sem, získám si přízně Aulových, kteří se v těchto dnech vrátí do města a pak už nebude závady. Vezmu tě, posadím u svého krbu. Ó, carissima! Carissima!"

To řka, vztáhl ruce, jakoby bral nebe za svědka své lásky, a Lygie pozvednuvši k němu své světlé oči, řekla:

„A pak řeknu: kdes ty Caji, tam i já Caja."

„Ne, Lygie!" zvolal Vinitius, „přísahám ti, že žádná žena nebyla tak ctěna v domě mužově, jako ty budeš v domě mém!"

Chvíli šli mlčky, nemohouce štěstí své v prsou směstnati, zamilováni do sebe, podobni dvojici bohů a tak krásní, jakoby je byla Vesna zároveň s květy na zemi seslala.

Miriam objevila se ve dveřích a zvala je k polednímu jídlu. Zasedli mezi oběma apoštoly a ti na ně pohlíželi s potěšením jako na mladé pokolení, které po jejich smrti mělo zachovati a dále rozsévati zrno nového učení. Petr lámal a žehnal chléb; na všech tvářích spočíval klid a jakési ohromné štěstí zdálo se přeplňovati plnou jizbu.


« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »