eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 3. Marné snažení

« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »

.

Leč vůdce přerušil nyní jeho trpké úvahy.

„Šlechetný muži," řekl, „vím, jak se ti Caesar odsloužil za péči, kterou jsi zahrnoval jeho mládí. Leč to, že nám dítě urváno, způsobil Petronius. Ukaž mi způsob, jak k němu, vlivy, jakým podléhá, a sám konečně užij všeliké výmluvnosti vůči němu, jíž jsi ze starého přátelství schopen."

„Petronius a já," odpověděl Seneca, „jsme lidé ze dvou protivných táborů, způsobu jak k němu, neznám, vlivům nepodléhá žádným. Možno, že při vší zkaženosti své ještě je nejlepší ze všech těch lotrů, jimiž se Nero nyní obklopuje. Ale dokazovati mu, že provedl zlý skutek, jest tolik, jako ztráceti čas. Petronius dávno ztratil smysl, jímž se dobré od zlého rozeznává. Dokaž mu, že jeho čin je špatný, pak se zastydí. Až se s ním uvidím, řeknu mu: „Čin tvůj je hoden propuštěného otroka." Jestli to nepomůže, — nepomůže nic."

„Děkuji i za to," odpověděl vůdce.

Potom dal se donésti k Vinitiovi, kterého zastal šermujícího s domácím šermířem. Pohled na mladého muže oddávajícího se klidně cvičení ve chvíli, kdy útok na Lygii byl proveden, naplnil Aula strašným hněvem, proto také, sotva opona za šermířem spadla, vybuchl přívalem výčitek.

Leč Vinitius dověděv se, že Lygie byla odvedena k Caesarovi, zbledl tak strašlivě, že ani Aulus nemohl ho podezřívati ze spoluviny na zločinu. Čelo mladíkovo pokryto bylo krůpějemi potu; krev, která na chvíli sběhla k srdci, zaproudila silnou vlnou do tváří, oči sršely jiskrami, ústa chvěla se neurovnanými otázkami. Žárlivost a vztek lomcovaly jím jako vichr. Zdálo se mu, že Lygie přestoupivši práh domu Caesarova, jest pro něho navždy ztracena.

Jakmile Aulus vyslovil jméno Petroniovo, prolétlo podezření jako bleskem hlavou mladého vojína, buď, že podávaje darem Lygii, chtěl si získat novou přízeň Caesarovu, nebo ji chtěl podržeti pro sebe. To, že by někdo, uzřev Lygii, po ní zároveň neprahnul, nemohl v mysli srovnati. Zuřivost dědičná v jeho rodě ho unášela jako splašený kůň a odnímala mu duchapřítomnost.

„Vůdče," řekl trhaným hlasem, „vrať se domů a čekej na mne. Věz, že kdyby byl Petronius mým otcem, ještě bych pomstil na něm křivdu Lygii učiněnou. Vrať se domů a čekej na mne. Ani Petronius ani Caesar ji míti nebudou."

Obrátiv se se zaťatými pěstěmi k voskovým maskám stojícím v koutech atria, vybuchl hněvivě:


« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »