eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 5. Hostina na palatinu

« predchádzajúca strana :: 1 / 12 :: ďaľšia strana »

.

Před Akté, bývalou oblíbenkou Neronovou, klonily se někdy nejvyšší hlavy v Římě. Leč ona ani tehdy nechtěla se vměšovati do záležitostí veřejných, a užívala-li někdy svého vlivu na mladého vládce, bylo to proto, aby vyprosila soucit pro někoho. Pokorná a tichá získala si vděčnosti mnohých a nikoho neučinila svým nepřítelem.

Poppea měla ji toliko za tichou služebnici, tou měrou neškodnou, že se nedomáhala ani jejího odstranění z paláce.

Poněvadž Caesar jí kdysi přál a opustil ji pak bez urážky klidným ano poněkud přátelským způsobem, byly k ní zachovávány jisté ohledy. Nero, dav jí svobodu, dal jí v paláci byt a v něm zvláštní cubiculum s hrstkou lidí ze služebnictva. Ba časem byla i pozvána k Caesarovu stolu. Snad tak bylo činěno proto, že její sličná postava tvořila skutečnou ozdobu hostiny. Ostatně, Caesar ve volbě společnosti již dávno přestal dbáti ohledů. K jeho stolu zasedala nejrůznorodější smíšenina lidí všelikých, mezi nimiž byli i senátorové, ale většinou takoví, kteří zároveň souhlasili býti blázny; patriciové staří i mladí, zničení rozkoší, nádherou a užíváním, ženy, nosící veliká jména, leč neváhající klásti na hlavy plavé paruky a hledati všeliké zábavné příhody na ulicích — vysocí úředníci i kněží, kteří při plných pohárech sami se rádi posmívali vlastním bohům, vedle nich pak směsice všelikého druhu, složená ze zpěváků, mimů, hudebníků, tanečníků a tanečnic, i z poetů, kteří deklamujíce verše, myslili na sestercie, [33] jichž se jim za pochvalu veršů Caesarových dostati může, — z filosofů-hladomorů, vyprovázejících chtivýma očima podávané pokrmy, a konečně z proslulých jezdců, kejklířů a z přerůzných módou nebo hloupostí na jednodenní znamenitosti pasovaných světoběžníků, mezi nimiž byli i takoví, kteří zakrývali si dlouhými vlasy uši, jež jim ještě jako nevolníkům byly propíchnuty.

Toho dne měla i Lygie míti účastenství při takové hostině. Strach, nejistota a omámení, pochopitelné po tom, co tak náhle zažila, bojovaly v ní s chutí k odporu. Bála se Caesara, bála se lidí, bála se paláce, jehož hluk jí odnímal jasné vědomí, bála se hostin, o jichž hanebnostech slyšela od Aula, od Pomponie Graeciny a od jejich přátel.

Věděla, že v tomto paláci jí hrozí záhuba, před kterou ji ve chvíli rozloučení Pomponie varovala. Majíc však duši mladou, zkažeností nedotčenou a vyznávajíc veliké učení, jež jí pěstounka vštípila, slíbila, že se bude brániti oné záhubě, slíbila nejen sobě, pěstounce, ale zároveň onomu božskému učiteli, ve kterého netoliko věřila, ale kteréhož milovala svým ještě polodětským srdcem pro sladkost učení, pro hořkost smrti i pro slávu z mrtvých vstání.


« predchádzajúca strana :: 1 / 12 :: ďaľšia strana »