eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 6. Ursus

« predchádzajúca strana :: 1 / 13 :: ďaľšia strana »

.

Před Akté, bývalou oblíbenkou Neronovou, klonily se někdy nejvyšší hlavy v Římě. Leč ona ani tehdy nechtěla se vměšovati do záležitostí veřejných, a užívala-li někdy svého vlivu na mladého vládce, bylo to proto, aby vyprosila soucit pro někoho. Pokorná a tichá získala si vděčnosti mnohých a nikoho neučinila svým nepřítelem.

Poppea měla ji toliko za tichou služebnici, tou měrou neškodnou, že se nedomáhala ani jejího odstranění z paláce.

Poněvadž Caesar jí kdysi přál a opustil ji pak bez urážky klidným ano poněkud přátelským způsobem, byly k ní zachovávány jisté ohledy. Nero, dav jí svobodu, dal jí v paláci byt a v něm zvláštní cubiculum s hrstkou lidí ze služebnictva. Ba časem byla i pozvána k Caesarovu stolu. Snad tak bylo činěno proto, že její sličná postava tvořila skutečnou ozdobu hostiny. Ostatně, Caesar ve volbě společnosti již dávno přestal dbáti ohledů. K jeho stolu zasedala nejrůznorodější smíšenina lidí všelikých, mezi nimiž byli i senátorové, ale většinou takoví, kteří zároveň souhlasili býti blázny; patriciové staří i mladí, zničení rozkoší, nádherou a užíváním, ženy, nosící veliká jména, leč neváhající klásti na hlavy plavé paruky a hledati všeliké zábavné příhody na ulicích — vysocí úředníci i kněží, kteří při plných pohárech sami se rádi posmívali vlastním bohům, vedle nich pak směsice všelikého druhu, složená ze zpěváků, mimů, hudebníků, tanečníků a tanečnic, i z poetů, kteří deklamujíce verše, myslili na sestercie, [33] jichž se jim za pochvalu veršů Caesarových dostati může, — z filosofů-hladomorů, vyprovázejících chtivýma očima podávané pokrmy, a konečně z proslulých jezdců, kejklířů a z přerůzných módou nebo hloupostí na jednodenní znamenitosti pasovaných světoběžníků, mezi nimiž byli i takoví, kteří zakrývali si dlouhými vlasy uši, jež jim ještě jako nevolníkům byly propíchnuty.

Toho dne měla i Lygie míti účastenství při takové hostině. Strach, nejistota a omámení, pochopitelné po tom, co tak náhle zažila, bojovaly v ní s chutí k odporu. Bála se Caesara, bála se lidí, bála se paláce, jehož hluk jí odnímal jasné vědomí, bála se hostin, o jichž hanebnostech slyšela od Aula, od Pomponie Graeciny a od jejich přátel.

Věděla, že v tomto paláci jí hrozí záhuba, před kterou ji ve chvíli rozloučení Pomponie varovala.


« predchádzajúca strana :: 1 / 13 :: ďaľšia strana »