eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 7. Sabina Poppea

« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »

.

Lygie litovala Pomponii Graecinu, kterou milovala z celé duše, bylo jí líto celého domu Aulova, leč zoufalství její zmizelo. Cítila naopak jakousi sladkost v mysli, že jde do života potulného a neznámého pro svou Pravdu. Snad v tom bylo i trochu dětinné zvědavosti, jaký asi bude onen život v odlehlých krajinách mezi barbary a mezi dravou zvěří, ale více hluboké víry, že jednajíc tím způsobem činí tak, jak kázal „božský Mistr", a že od té chvíle On sám bude bdíti nad ní, jako nad poslušným a věrným dítětem.

Co ji zlého mohlo potkati? Přijdou-li nějaká utrpení, snese je v „Jeho" jménu, přijde-li neočekávaně smrt — vždyť On ji povolá, a někdy, až umře Pomponie, budou hned pospolu a to po celou věčnost. Nejednou, ještě v domě Aulově, trápila svou dětinnou hlavu tím, že ona, křesťanka, nemůže učiniti nic pro Ukřižovaného, na něhož Ursus s takovým rozčilením vzpomínal. Leč nyní chvíle ta nadešla.

Lygie pokládala se skutečně za šťastnou a mluvila o svém štěstí k Akté, kteráž ji nemohla pochopiti. Opustiti všecko, opustiti dům, blahobyt, město, zahrady, chrámy, všecko co je krásné, opustiti slunečnou zemi a blízké lidi, a proč? Proto, abychom se skryli před láskou mladého, hezkého muže? V hlavě Aktéině nechtěly se tyto věci srovnati. Chvílemi cítila, že je to správné, ano, že v tom může býti i jakési tajemné štěstí, ale jasně si to nedovedla vyložiti, zvláště ne proto, že Lygii čekal útěk, jenž mohl zle skončiti, a při kterém bylo snadno i život ztratiti. Leč o obavách svých nechtěla Lygii říci; rozednilo se zatím úplně, byl jasný den, a slunce zářilo do atria; počala ji přemlouvati, aby si odpočinula, neboť jí bylo třeba odpočinku po probděné noci.

Lygie neodporovala, i vešly obě do cubicula, které bylo prostranné a zařízeno s přepychem vzhledem k bývalým stykům Caesara s Akté. Tam položily se vedle sebe, leč Akté při vší únavě nemohla usnouti. Byla vždy smutná a nešťastná, leč nyní počal se jí zmocňovati jakýsi nepokoj, kterého dříve nikdy neznala.

Lygie spala klidně, jakoby byla doma pod ochranou Pomponie Graeciny. A spala dosti dlouho. Poledne již přešlo, když pootevřela své modré oči a dívala se po cubiculu s velikým podivením.

Bylo jí patrně podivno, že není v domě Aulově.

„To jsi ty, Akté?" řekla konečně, zahlédnuvši tvář Řekyně v přítmí.


« predchádzajúca strana :: 1 / 4 :: ďaľšia strana »