eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 7. Sabina Poppea

« predchádzajúca strana :: 2 / 4 :: ďaľšia strana »

.

„Já, Lygie."

„Už je večer ?"

„Ne, dítě, ale poledne již minulo."

„A Ursus se nevrátil?"

„Ursus neřekl, že se vrátí, ale že večer bude číhati s křesťany na nosítka."

„Pravda...."

Potom opustily cubiculum a odebraly se do lázní, kde Akté Lygii vykoupala, pak ji zavedla k snídani a potom do zahrad při paláci, ve kterých nehrozilo žádné nebezpečné setkání, neboť Caesar a jeho přední dvořané ještě spali. Lygie po prvé v životě viděla krásné ty zahrady, plné cypřišů, pinií, dubů, oliv a myrt, mezi nimiž se bělal celý dav soch, blýštěla se zrcadla nádržek, kvetly celé hájky růží zrosených pelem fontan; vchody čarovných jeskyň obrůstal břečtan nebo réva, po vodě plynuly labutě přímo stříbrné, mezi sochami a stromy chodily ochočené gazely z Afrických pouští a barevné ptactvo ze všech známých krajin světa.

Zahrady byly prázdné; tu i tam toliko pracovali nevolníci s lopatami v ruce, popěvujíce si písně, jiní, kterým dáno na chvíli odpočinouti, seděli nad nádržkami nebo ve stínu dubů v mihotajících světélkách, jež tvořily paprsky sluneční prodírající se listím ; jiní trhali růže nebo bledě fialové květy šafránu. Akté s Lygií chodily tudy dlouho, prohlížejíce si všeliké krásy zahrad, a jakkoli Lygie měla mysl sklíčenou, přece jen byla ještě příliš dítětem, aby nepodléhala dojmům zvědavosti a obdivu. Přišlo jí na mysl, že by Caesar v takovém paláci a v takových zahradách mohl býti šťasten, kdyby byl dobrý. . .

Leč konečně jsouce unaveny, usedly na lávce ukryté v houštině cypřišů a počaly rozmlouvati o tom, co jim nejvíce srdce tížilo, totiž o večerním útěku Lygiině.

Rozmluvu přerušil šelest blížících se kroků, a než se mohla Akté poohlédnouti kdo přichází, už objevila se před lávkou Sabina Poppea s malým průvodem otrokyň. Dvě z nich držely jí nad hlavou svazky pštrosích per zasazených do zlatých prutů, jimiž ji ovívaly a zároveň zacloňovaly před palčivým ještě podzimním sluncem; před ní černá jako eben Ethiopka nesla na rukou dítě, ovinuté purpurem a zlatým třepením. Akté i Lygie povstaly, domnívajíce se, že Poppea přejde kolem lávky, aniž si jich povšimne, leč ona se zastavila před nimi a řekla:

„Akté, rolničky, které jsi přišila na loutku, byly špatně přišity; dítě utrhlo jednu a dalo si ji do úst; štěstí, že Lilita to dosti brzo postřehla."


« predchádzajúca strana :: 2 / 4 :: ďaľšia strana »