eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 8. Útěk

« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »

.

Dům Vinitiův byl skutečně ozdoben zelení, myrtou a břečtanem, z nichž udělány byly závěsy po stěnách a nade dveřmi. Sloupy obtočeny byly révou. V atriu, nad jehož otvorem rozpiata byla vlněná, purpurová látka k ochraně před nočním chladem, bylo jasno jako ve dne. Plály tu osmi- a dvanáctiplamenné kahance, mající podobu stromů, zvířat, ptáků nebo soch, držících lampy naplněné vonným olejem, vytesané z alabastru, z mramoru nebo vytepané z pozlacené mědi korinthské, ne tak oslňující jako byl onen slavný svícen ze svatyně Appolovy, jehož užíval Nero, ale krásné, slavnými mistry provedené.

Některé byly zacloněny alexandrijským sklem nebo průzračnými tkaninami z Indie, barvy červené, modré, žluté, fialové, takže celé atrium bylo plné různobarevných paprsků.

Všude vanula vůně nardu, kteréž Vinitius přivykl, a kterou si zamiloval na Východě. Pozadí domu, ve kterém přecházely mužské i ženské postavy nevolníků, rovněž ozářeno světlem.

Vinitius řídil se ve všem slovy Petroniovými, který mu radil, aby nešel pro Lygii, ale aby pro ni poslal Atacina s povolením od Caesara obdrženým, a sám aby ji ve svém domě přijal sice upřímně ale s okázalou vážností.

Srdce bilo mu nepokojně pod vzorkovaným šatem syrského kněze, kterým se ku přijetí Lygie oděl.

„Již asi vyšli z paláce," řekl, jekoby mluvil sám k sobě.

„Již asi," odvětil Petronius. „Mohu ti zatím pověděti o proroctvích Apolonia z Tyany, nebo onu historii Ruffinovu, kterou — nevím proč — jsem neukončil."

Vinitius staral se stejně málo o Apolonia z Tyany jako o historii Ruffinovu. Mysl jeho byla u Lygie, a jakkoli cítil, že je to pěknější, přijme-li ji v domě, než kdyby byl šel v úloze pochopa pro ni do paláce, přece chvílemi litoval, že pro ni sám nešel, třeba jen proto, že mohl uzříti Lygii dříve a seděti vedle ní v temnu v podvojných nosítkách.

Zatím přinesli otroci třínožky ozdobené hlavami beranů, bronzové mísy s rozžhaveným uhlím, na něž počali trousiti myrrhu a nardu.

„Již zatáčejí ku Carinám," řekl Vinitius.

A skutečně zatáčeli ku Carinám. Otroci zvaní lampadarii šli napřed, jiní zvaní pedisequi po obou stranách nosítek, a Atacinus za nimi, dozíraje na průvod.

Šli zvolna, neboť svítilny v městě téměř neosvětleném špatně svítily na cestu. K tomu ulice kolem paláce byly pusté; sotva tu neb tam přešel člověk se svítilnou, ale dále bylo neobyčejně živo. Ze všech koutů vycházeli lidé po třech, po čtyřech, všichni bez pochodní, všichni v tmavých pláštích. Někteří šli zároveň s průvodem, mísíce se mezi nevolníky, jiní ve větších skupinách přicházeli z protějška. Někteří motali se, jakoby byly opilí.


« predchádzajúca strana :: 1 / 3 :: ďaľšia strana »