eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 8. Útěk

« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »

.

Chvílemi tou měrou překáželi pochodu, že lampadariové volali:

„Místo pro šlechetného tribuna Marca Vinitia!"

Lygie viděla odsunutými záclonkami ony temné skupiny a počala se chvěti rozčilením. Zachvívala jí bázeň a naděje. „To je on! Toť Ursus a křesťané! Stane se to už teď!" říkala si chvějícími se rty. „Ó, Kriste, pomáhej! Ó, Kriste, spas!"

Ale i Atacinus, který s počátku nedbal onoho nezvyklého oživení ulice, počal se konečně znepokojovati. Bylo v tom cos divného. Lampadariové musili stále častěji volati: „Místo pro nosítka šlechetného tribuna." Se strany počali se neznámí lidé tlačiti k nosítkám, že Atacinus velel otrokům, aby je kyji odehnali.

Náhle se ozval vpředu křik, v jedné chvíli zhasla světla, kolem nosítek nastalo shluknutí a rvačka.

Atacinus porozuměl: bylo to napadení.

A porozuměv, dostal strach. Bylo všem známo, že Caesar často pro zábavu hýří mezi Augustiany a na Subuře a v jiných částech města, bylo známo, že časem odnáší si z nočních výletů boule i rány, leč kdo se bránil, šel na smrt, byť byl i senátorem. Dům vigilů, jejichž povinností bylo střežiti město, nebyl příliš odlehlý, ale stráž se tvářila v podobných případech hluchou a slepou.

Kolem nosítek vřelo. Lidé zápasili, bili se, poráželi se, šlapali po sobě. Atacinovi zableskla hlavou myšlenka, že především musí zachrániti Lygii a sebe, a ostatní zůstaviti osudu. Vytáhnuv ji z nosítek, vzal ji do náruče a hleděl s ní zmizeti v temnotě.

Leč Lygie počala volati:

„Urse! Urse!"

Byla oděna bílým šatem, bylo tedy lze lehko ji nalézti. Atacinus druhou volnou rukou přehazoval na ni rychle svůj plášť, když v téže chvíli strašlivé kleště mu sevřely hrdlo, a na hlavu mu dopadla obrovská, drtivá massa. Padl ihned k zemi jako vůl obuškem udeřený před oltářem Joviše.

Nevolníci leželi většinou na zemi, nebo se zachránili útěkem, narážejíce v čiré tmě na hrany zdí. Na místě zůstala jenom ve rvačce rozbitá nosítka. Ursus nesl Lygii k Subuře, druhové jeho pospíchali za ním, rozutíkávajíce se cestou.

Leč otroci počali se před domem Vinitiovým shromažďovati a raditi. Neodvažovali se vejíti. Po krátké poradě vrátili se na místo, na kterém nalezli několik mrtvých těl a mezi nimi tělo Atacinovo. Chvěl se ještě, ale po chvilkovém křečovitém záchvatu natáhl se a zůstal nehybně ležeti.


« predchádzajúca strana :: 2 / 3 :: ďaľšia strana »