eKnižnica

Internetová čitáreň

Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis ...

Kapitola 9. Marné hledání

« predchádzajúca strana :: 2 / 9 :: ďaľšia strana »

.

Leč jak podle pravdy řekl Petronius, Caesar neměl odvahy při zločinech; moha cokoliv činiti zjevně, raději činil vše tajně. Také mohla ho k tomu přiměti obava před Poppeou. Vinitiovi připadlo na mysl, že Aulovi by se neodvážili vzíti mu dívčinu Caesarem mu darovanou.

Kdo by se tedy osmělil ? Snad onen obrovský tygr s modrýma očima, který se odvážil vstoupiti do triclinia a vynésti ji na rukou od hostiny? Ale kde by ji schoval? Kam by ji mohl zavésti? Ne, nevolník by si toho netroufal. Proto nikdo to neučinil než Caesar.

Při té myšlence zatemnilo se Vinitiovi před očima a krůpěje potu pokryly mu čelo.

V tom případě byla by Lygie ztracena navždy. Bylo by možno vyrvati ji ze všech možných rukou, jenom ne z těchto. Nyní větším právem než prve mohl opakovati: „Vae misero mihi!" Jako se mu zdálo dříve, že by bez Lygie nemohl žíti, věděl nyní, že by nemohl umřít, dokud ji nepomstí. Tato jediná myšlenka působila mu úlevu. ,,Budu tvým Cassiem!" opakoval si, mysle na Nerona.

Po chvíli nabrav hlíny z váz na květiny obklopujících impluvium, vykonal strašlivou přísahu Erebovi, Hekatě 40) a vlastním domácím larům, že pomstu provede.

A ulevilo se mu. Měl aspoň proč žít a čím vyplniti dny i noci. Potom pustiv s mysli, že by měl jíti k Aulovi, dal se donésti na Palatin. Zbraně však nevzal sebou. Ztratil vůbec duchapřítomnost, avšak jako všichni lidé zaujatí jedinou myšlenkou, zachovával vědomí, pokud šlo o pomstu. Bál se, aby mu neušla. Proto chtěl především spatřiti Akté, soudilť, že se od ní dozví pravdy.

Utvrdiv se v tom, poručil nevolníkům, aby si pospíšili. Cestou přemýšlel bez ladu a skladu brzo na Lygii a zase na pomstu.

Před branou snažil se seč byl udržeti vědomí; při pohledu na praetorianskou stráž pomyslil, že i nejmenší překážky, jež by mu byly kladeny při vstupu, budou důkazem, že je Lygie z vůle Caesarovy opět v paláci.

Leč první centurion usmál se na něho přátelsky, a postoupiv na několik kroků řekl:

„Vítej, šlechetný tribune! Toužíš-li, abys se poklonil Caesarovi, zlou volil jsi chvíli, nevím, budeš-li ho moci spatřiti!"

„Co se stalo?" ptal se Vinitius.

„Božská malá Augusta včera znenadání onemocněla. Caesar i Augusta Poppea jsou u ní spolu s lékaři, kteří z celého města byli sezvání."

Byl to případ vážný. Caesar štěstím přímo šílel, když se mu dceruška narodila, a přijal ji: „extra humanum gaudium". 41)


« predchádzajúca strana :: 2 / 9 :: ďaľšia strana »